Snad nejkomplexnější ukázkou permakulturní zahrady je lesní zahrada vyvinutá Robertem Hartem z Británie. Má několika patrovou strukturu přirozeného lesa.: baldachýn ovocných stromů, nižší vrstvy zákrskových stromů a ořechových keřů, houštiny měkkých ovocných plodin, vrstvu trvalých bylin, jakož i přízemní vrstvu zeleniny, kořenové zeleniny a popínavých užitkových rostlin.

Celková produkce této zahrady je vyšší, než jakou by měla kterákoliv z jejích vrstev v monokultuře. Částečným důvodem je, že taková různorodost udržuje zahrádku v dobrém zdraví, a částečně proto, že tato vícepatrová struktura maximálně využívá zdroje prostředí.

Lesní zahrada dokonale vyživí sluneční světlo, protože různé vrstvy se olistí v různých obdobích roku: nejdříve trvalé byliny na začátku jara, pak následují keře a houštiny a nakonec stromy. Během celého vegetačního období jsou některé rostliny na vrcholu růstu, čímž se energie slunce využívá do nejvyšší možné míry. Něco takového se v jednovrstvé zahradě nemůže stát, neboť jsou v ní jenom samotné stromy, keře nebo byliny. Tuto strukturu mají také všechny přirozené lesy mírného klimatického pásma.

Celkový objem půdy je zde využit maximálně, protože různé rostliny této různorodé zahrady se vyživují v různých hloubkách půdy. Vrstvení nad povrchem se opakuje i pod povrchem. Některé z přítomných rostlin velice dobře akumulují určité výživné látky a poskytují je rostlinám kolem rostoucím, když ty jejich části, které nesníme, vrátíme zpět do zahrady jako mulč. Dobrým příkladem je kostival, který se specializuje na akumulaci sodíku z půdy.

Rozložení různých rostlin musí být velice dobře promyšleno, tak aby si vzájemně pomáhaly. Když se koruny stromů olistí, vrhají na zahrádku relativně lehký stín. Přirozeně byste neměli dělat baldachýn lesní zahrady ze stromů, které vrhají silný stín, jako například jedlý kaštan. (Ten má v projektování permakultury velký potenciál, nepatří však do lesní zahrady).

Keře jsou vůči stínu značně odolné, protože mnohé z nich přirozeně rostou v lese. Lísky a červený a bílý rybíz můžete běžně vidět růst v evropských lesích divoce. Druhy pěstované v lesní zahradě jsou sice šlechtěné tak, aby přinášely spolehlivou úrodu, ale pořád si po svých předcích uchovávají dobrou odolnost proti nepříliš silnému stínu.

Některé byliny a zeleniny pěstované v lesní zahradě, které stínu odolávají, jsou také původními obyvateli lesů, například česnek viniční, merlík všedobr nebo trvalý špenát, a dávají dobrou úrodu na slunečných i stinných místech, zatímco petrželi se daří lépe ve stínu než na plném slunci. Některé byliny plní významnou funkci při kontrole škůdců a nemocí, například okolíkokvěté(z rodu třebulek), libeček lékařský a čechřice vonná, protože lákají do zahrady hmyz, který se živí škůdci, jako jsou housenky a vešky.

Všechny rostliny v lesní zahradě jsou trvalky, nebo samovysévací, protože se jedná o zahrádku bez orby. Půda je dobře mulčována a rostliny, které by měly tendenci se přemnožit, například některé druhy máty nebo plevele, jsou buď pravidelně stříhány nebo vytrženy i s kořenem po vydatných deštích, kdy je půda měkká. Kromě sklizně úrody v zahradě není mnoho jiné práce.

Tato lesní zahrada dodává Robertu Hartovi ovoce po celý rok, od prvního angreštu v květnu až po pozdní jablka následujícího jara. Růst zeleniny je omezen spíše na jaro a léto, a proto zde nalezneme i malou konvenční zahrádku pro pěstování zeleniny na zimní uskladnění. Kus pozemku je věnován světlomilným trvalkám, včetně čekanek, a bylinám jako jsou mateřídouška a řebříček.

Návod na ideální permakulturní zahradu v praxi neexistuje. Každá musí být navržena individuálně podle fyzických podmínek pozemku, a co je stejně důležité, podle preferencí daného zahradníka. Každý z nás by měl pěstovat ty rostliny, které jemu samému a jeho rodině chutnají, a ve stylu, který mu nejvíce vyhovuje. Permakultura nabízí množství idejí, ze kterých si každý může vybírat podle svého osobního stylu.

 Patrick Whitefield: Permakultura v kostce