„Vstupujeme-li do zahrady, vstupujeme do ohrazeného prostoru (zahrada, Garten, Garden, hortus – vše odvozeno od indoevropského ghorto, tj. ohrazené místo), tedy do prostoru s vlastní hranicí, kůží, oddělující ho od ostatního světa. Je to však nejen místo vymezené prostorově, ale zejména odlišující se duchovně, tedy místo s vlastní identitou, vlastním duchem. Málo by nám byla platná kůže, kdyby náš duch neudržoval celistvost našeho organismu uvnitř této kůže. A tak se i zahrada stává skutečnou zahradou teprve tehdy, získá-li vlastní identitu.
Co to ovšem znamená? V zahradě rostou rostliny a žijí zvířata a s jejich růstem a životem je, jak ještě uvidíme, spojeno bytí nesčetných tvorů nepřístupných zprvu našim smyslům. A šíře úkolů těchto tvorů je prakticky nekonečná… ti nejmenší se starají o ty nejelementárnější děje v půdě nebo rostlinách, ti větší mají na starost souhru těch menších a ti největší bdí nad funkcemi celku. A tak jako celky mohou být vyšší a vyšší, jsou i mezi těmito bytostmi vždy takové, které pečují o větší a větší celky. Pro nás teď bude tím největším celkem zahrada, a budeme tedy vycházet z toho, že i tato zahrada má svého ducha.

A vstupujeme-li do zahrady, vstupujeme do prostoru svěřenému takové bytosti, přicházíme k této bytosti na návštěvu. Tato bytost však není majitelem zahrady, nýbrž správcem, který ji spravuje tak, že ji celou proniká svým vědomím a svou působností. A když tedy vstupujeme do zahrady, vstupujeme vlastně přímo do sféry přítomnosti tohoto ducha. Na zahradě jsme v silovém těle jejího ducha, koupáme se v jeho jasu. To bychom si měli uvědomovat a podle toho bychom se zde měli chovat. Nakolik bude jeho jas skutečně jasný, totiž záleží i na nás a na tom, co v zahradě děláme. Budeme-li sem vstupovat s jedem, ať už v postřikovači nebo v srdci, budeme zahradu a jejího ducha otravovat a jeho jas bude pohasínat a my a s námi všechny ostatní zahradní bytosti se budeme v onom původním božském jasu koupat méně a méně“.

Úryvek z knihy Radomila Hradila „Skřítkové a víly v pověstech a na zahradě“

 

BYTOSTI ROSTLIN

Nevyroste jediná rostlinka, jediný lístek aniž by se na tomto růstu podílel bezpočet drobných pomocníčků z různých živlů.

Bytosti vody se dají do tance kolem semínka a začnou ho probouzet, a už se spouštějí enzymatické děje. Okolo bobtnajících semen se shromažďují kořenoví duchové – tzv. gnómové, kteří pomáhají kořínkům na svět a vedou je v jejich růstu. Zároveň však umožňují, že rostlina překoná zemskou tíži a vydá se svým stonkem do říše světla.
„Žádný kořen by nemohl vzniknout, kdyby na sebe roli prostředníků mezi kořeny a říší zemskou nevzali tito pozoruhodní kořenoví duchové, kteří uvádějí nerostný podíl země do proudění, aby ho přivedli ke kořenům rostlin“, říká Rudolf Steiner. Tito duchové jsou, jak uvádí, naplněni niternou duchovností srovnatelnou s duchovností lidského oka či ucha. Jejich rozum ovšem je, na rozdíl od lidského, univerzální, kosmický, to znamená, že svým rozumem přímo vidí (a vědí) archetypické ideje, impulsy přicházející postupně od vyšších a vyšších (větších a větších) duchovních bytostí.

Jakmile rostlina opustí sféru země, ihned se jí ujímají bytosti vody, elementární duchové vodního živlu, kteří „sní své vlastní bytí“, jak píše Rudolf Steiner. Tyto vodní bytosti představují, tak jako voda, neustálý pohyb, proměnu, metamorfózu. A růst rostliny je výsledkem proměňující činnosti undin.

Stále více však, tak jak listy postupně vyrůstají na stonku, ubývá hmoty a převažuje tvar, listy jsou stále jemnější, tenčí, propracovanější, členitější, a to vše je výsledkem ustavičné činnosti duchů světla, přebírajících žezlo od vodních bytostí. Tyto bytosti – sylfy, jsou spojeny s ptáky a Rudolf Steiner popisuje, jak proud vzduchu, rozechvívaný letem ptáků, je pro sylfy slyšitelný, je to pro ně znějící hudba světa. „ A kdybyste se ptali ptáka, od koho že se učí zpívat, uslyšeli byste od něj, že ho inspiruje právě sylfa.“ Rostlina už tedy nejen roste, ale získává díky světlu Sylv své tvary, plasticky se utváří a naplňuje svou podobu.

V tom se však v životě rostliny stává něco zvláštního – rostlina vytváří korunu své existence a tou je květ. V jeho barvách zazáří oheň a my vidíme, že zde do této velké kosmické hry vstoupili duchové tepla, ohniví duchové. Jejich působením může rostlina vytvořit pyl a semena a dát dozrát plodům. A když vidíme, jak jsou květy obletovány hmyzem, jak se vzduch kolem jen chvěje vířením a třepotáním včelích a motýlích křídel, pak víme, že všude kolem jsou duchové ohně, přinášející květům své teplo.

A celý ten velikánský orchestr maličkých neúnavných umělců pracuje, ale vlastně hraje a hraje si pod taktovkou větších bytostí, které svým vědomím prostupují jednotlivé procesy a řídí nástupy jednotlivých sekcí – smyčců, žestí, bicích… Tyto větší bytosti určují prostorové rozložení rostlin, a zase větší duchové se starají o začlenění celých rostlin do společenstev a společenstev do biotopů a biotopů do krajiny atd. atd. A to vše probíhá jako neustálá radostná modlitba, jako vzývání Božího jasu, jako extáze blaha: bobtnání, klíčení, růst, fotosyntéza, dýchání, proudění rozpuštěných látek, dotýkání se země a vzduchu, laskání sluncem a deštěm, zrání a uvadání. A nám lidem pak nezbývá, než se kochat tou nádherou a užasnout a radovat se spolu s přírodou a jejími tvory. A plesat a jásat a připojit se k této nepronikající, neprostupující modlitbě Stvoření.

Z knihy Radomila Hradila „Skřítkové a víly v pověstech a na zahradě“